Let do Káhiry, který mi otevřel oči

Nikdy nevíte, co vás v práci čeká

Práce letušky je úžasná v tom, že vám do života přijdou okamžiky, které by jste v “normální” práci v kanceláři nezažili.

Potkáváte různé typy lidí všemožných národností a nikdy nevíte, co vás tam nahoře čeká.

Jeden takový oči-otevírající let bych vám ráda přiblížila v tomto článku, kdy jsem pracovala pro společnost v Kuwaitu.

Achjo, zase ta práce…

Povolání letušky mě některé dny vážně rozčiluje.

Jako například dnes –  mám noční směnu, jsem unavená a do práce se mi opravdu nechce. A ještě letíme do Káhiry a zpět. Alespoň, že členové dnešní posádky jsou sympatiční.

 

Pasažéři přicházejí do letadla a 99% z nich jsou muži. Já stojím uprostřed kabiny a moje myšlenka je:

Otravní, smradlaví chlapi co na mě budou neustále civět!

Jsou zvláštně oblečení

Vidím, jak je každý z nich oblečený do jejich nejlepší abayi (dlouhého muslimského šatu) jako kdyby tohle byl pro ně jeden z nejdůležitějších dnů v jejich životě. S sebou mají každý alespoň dvě plné igelitky nějakého oblečení, přesně jako měli uprchlíci, které jsem viděla v Miláně.

Ježiš, jak tohle narveme do prostoru nad sedadly???

Sedají si, každý si sklápí sedadlo, zatahuje žaluzie a chce po mě sklenici vody.

Achjo tolik práce mi přidělávají!

Je čas na demonstraci bezpečnosti

Ukazujeme pásy, vesty a kyslíkové masky. Předvádíme v angličtině a arabštině.

Mám plnou pozornost všech, všichni na mě civí a někteří mě dokonce natáčejí na jejich telefony. Jsem naštvaná a říkám jim ať toho nechají. Poté připravuji kabinu na vzlétnutí.

Tihle lidé mají opravdu žízeň

Vzlétáme a hned po zhasnutí znamení “připoutejte se” mne cestující začínají volat a žádají si opět vodu. Přináším jeden kelímek za druhým a ptá se víc a víc lidí. Beru tedy s sebou celou flašku a několik kelímků a rozlévám všem.

Něčeho si ale všimnu. Když se mne ptají o obyčejný kelímek vody, vidím jim v očích, že tihle lidi mají opravdu žízeň.

“Dej mi panadol!”

Najednou se mě začíná jeden z pasažérů ptát, zda mám Panadol. Ptám se, jestli má bolesti a on odpovídá, že prostě chce ten panadol. Říkám to tedy naší arabské mluvčí a ta mu bez otázek podává jednu tabletku. Najednou se ptají všichni.

Kolega Egypťan mi vysvětluje, že pro ně je panadol něco jako bonbon, často si ho žádají. A když se zeptá jeden, začnou se o něj ptát všichni.

To jsou tedy zvláštní lidé, říkám si. Asi chtějí všechno, co je zadarmo (jako Ross v Přátelích :-)).

Jednomu muži dělá špatně…

V jeden moment se kolegové začnou sbíhat u jednoho z pasažérů. Ten leží na sedadlech a v arabštině naříká na bolesti břicha a nevolnost. Arabská mluvčí překládá otázky seniorky, zda bere nějaké léky, má alergie, jestli jedl, pil apod..

Zjištuje, že tomuto muži je 26 let, a před 3 měsíci podstoupil operaci odstranění ledviny.

…a tak se snažíme pomoci

Ihned mu přináším džus a podáváme mu dezert, abychom zvýšili jeho krevní cukr. Muž nedělá žádné scény, ale vidíme, že mu je opravdu špatně.

Během letu jde několikrát zvracet na toaletu. Mimochodem tu, kterou musím čistit já, a mimochodem zvrací ne do toalety, ale do umyvadla..

Je čas na servis

Začínáme servírovat jídlo. Pasažéři se okamžitě budí a s obrovskou vděčností přijímají kuřecí, jehněčí, a nebo vegetariánské jídlo.

V poslední řadě sedí muž, který si opírá čelo o sedačku před ním a je bledý jako stěna.

Ptám se, zda je ok, on však neodpovídá. Posílám za ním arabskou mluvčí, ale té také nechce říct, co mu je. Mám pocit, jako kdyby se styděl nám povědět, že se necítí dobře.

Neustále mě někdo volá a chce vodu.

Beru rovnou tři flašky a začínám všem dozlévat tolik vody, kolik každý potřebuje. Však máme dostatek.

Najednou je mi úplně jedno, že se nezastavím a pracuji celý let bez odpočinku.

Mám pocit, že servírovat vodu a jídlo těmto lidem má pro mě mnohem větší význam než servírování sendvičů se slaninou a gin s tonicem Angličanům, kteří na mne akorát hodí nevděčným pohledem.

Tito lidé to v životě nemají jednoduché

Začínám si uvědomovat, že pro mnoho z nich je tohle jeden z prvních letů a zlomových kroků v životě.

Pravděpodobně se vydávají na cestu od svých milovaných rodin. Za prací na stavbě v 55C vedrech nebo uklízením ulic, za kterou obdrží minimální mzdu.

Je mi líto, že nemají takové možnosti jako máme my. Chybí jim příslušné vzdělání, znalost angličtiny a proto nemohou získat lépe placené povolání, jako je například práce stevarda.

Vydělají si mzdu, která jim umožní pouze “přežívat” v jednoduchém bytě s dalšími 4-6ti pracovníky v jednom pokoji. Dražší bydlení si nemohou dovolit, však musí posílat peníze své rodině, která je na tomto příjmu závislá.

Finanční ohodnocení pracovníků na stavbách v Dubai (jedno z nejdražších měst na světě) je v přepočtu 5000-6000 Kč/měsíc. Pracují 12ti hodinové směny (s přesčasy) 6-7 dní v týdnu.

Žijí tisíce kilometrů od domova, aby mohli uživit svou rodinu, kterou museli opustit a pravděpodobně celý rok a několik dalších let neuvidí.

Během těžké otrocké práce budou žít díky představě, že jejich manželka a děti budou mít peníze na stravu a základní potřeby.

Dubajské stavby sice vypadají honosně, ale člověk už bohužel nevidí, kolik je za tím lidské práce a v jakých podmínkách je pracovníci stavěli.

Důvodem, proč mají tito lidé bolesti je jejich obětování pro druhé. Možná pracují v takových nelidských podmínkách, že není možné, aby to jejich tělo zdravotně zvládlo, možná dokonce byli nuceni pro peníze prodat jednu ze svých ledvin…

Tato uvědomění mě dobíjejí obrovským množstvím energie těmto lidem pomoci a zároveň mne naplňují nepopsatelným soucitem a smutkem.

Cítím také pocit vděčnosti za to, v jakých podmínkách jsem se narodila. Uvědomuji si, že ne každý se má tak dobře jako typický Evropan.

Většina z těchto lidí se narodila v Bangladéši, Pákistánu nebo třeba v Egyptě.  S jejich cestovními pasy se člověk nedostane daleko, protože je jim přístup do většiny zemí světa odepřen. Nemají možnost odjet do Evropy, USA, a někdy ani do okolních zemí.

Cítím, že tato práce má pro mě smysl

Mnohokrát jsem četla o chudobě některých zemí.

Četla jsem o lidech z USA, Evropy, Austrálie, co se rozhodli zbavit se svého výborně placeného zaměstnaní na pozici manažera nebo ředitele společnosti, a odjeli do těchto destinací za účelem servírovat těmto lidem jídlo a vodu. Doteď jsem nechápala, jak tohle může být pro ně naplňující, vzdát se peněz a začít dělat něco zadarmo.

Ale po kontaktu s těmito lidmi, po poznání síly jejich ducha a vůle pomoci jejich rodině – už se cítím, jakože nechci dělat nic jiného než usnadnit jim život alespoň tím podáním tolika kelímků vody, kolik si jen budou přát.

 

Pro více inspirace mrkněte na další články. Pokud vás láká práce letušky, určitě si přečtěte můj e-book zdarma, který vám pomůže ujasnit si, zda je toto krásné povolání pro vás.

Anežka Hladíková
Pomáhám budoucím letuškám a stevardům získat práci jejich snů a jsem jim oporou při jejich začátcích na této nové vzrušující životní cestě. >>Více o Anežce najdete tady<<
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.